Jedna ze základních pravd,

kterou se musí naučit každý strojvedoucí, když přijde na dráhu je, že není složité vlak rozjet. Mnohem důležitější je vlak správně, včas a bezpečně zastavit.

K tomuto účelu slouží mnoho důmyslných brzdových zařízení, od ruční brzdy ovládané točením kola až po brzdu nejúčinnější, kterou na železnici nazýváme rychlobrzda. Tu strojvedoucí používá jen v případech nebezpečí, ale na dálku ji může spustit i výpravčí nebo automatická činnost vlakového zabezpečovacího zařízení. A víte, že rychlobrzda je nejen neúčinnější, ale také jediná, kterou může v případě nutnosti použít kterýkoli cestující. I ty, milý čtenáři, který čteš tento příběh. Stačí zatáhnout za rukojeť s nápisem „ZÁCHRANNÁ BRZDA“.  

O tom, že to funguje, jsem se již několikrát přesvědčil na vlastní kůži. Naposledy před měsícem, kdy babička vystoupila na zastávce z osobního vlaku, a až po pokynu k odjezdu zjistila, že hůl, bez které nemůže chodit, zapomněla ve vlaku. Rozběhla se a chtěla do rozjíždějící se soupravy naskočit. Tak jsem použil záchrannou brzdu.  Ozvala se rána a ohromný sykot vzduchu, unikajícího z brzdového potrubí. Vlak během pár vteřin zastavil. Dnes se mi však přihodilo něco mnohem zajímavějšího…

Vykonával jsem službu na nejmodernější vlakové soupravě, jakou můžete na regionálních tratích potkat – na Regiopanteru. A ač tato modrá šelma s ostrými zuby dokáže vyvinout během devadesáti sekund stošedesátikilometrovou rychlost, tentokráte jsme nepřekročili sedmdesátku. Na naší trati se prostě rychleji nejezdí.

Byl pátek a plný vlak spokojených cestujících mířil směrem k víkendovému volnu. Někteří si užívali bezplatného WIFI připojení k Internetu, jiní koukali do svých mobilů, slečna knihovnice četla tlustý román, skupinka turistů hrála karty, a jejich pes husky smutně koukal modrýma očima na náhubek, který mu nasadili.

Právě jsem došel ke dvěma dětem, které se vracely s dědečkem z výletu. Jak mi prozradili, jezdí prý jen tak vlakem. Dvě až tři zastávky a na otočku zpět. Prý je to moc baví a často to opakují. Udělal jsem do jízdenek předpisovou dírku a vrátil je dětem.

„A dětskou jízdenku s obrázkem nemáte?“ zeptal jsem se.

„Nedali, paní v pokladně žádnou neměla,“ odpověděl za děti dědeček.

„Tak to musíme napravit. Já tady nějaké mám, a nesou jen tak obyčejné. Jsou to jízdenky speciální,“ řekl jsem a vyndal z kapsy dva barevné lístky s nápisem „DĚTSKÁ JÍZDENKA SPECIÁL“. Na jedné straně měli obrázek města Bechyně a první elektrické dráhy na našem území, na druhé se byl obrázek města Tábor a Jana Žižky s palcátem.

„Jéééé! Pirát, zaradovaly se děti, a dědeček jim vysvětloval, že to není pirát, ale husita.

V tom se to přihodilo – rychlobrzda! Vlak začal prudce brzdit, a to Panter opravdu umí. Já jsem zaujal stabilnější postoj a cestující sledovali, co se bude dít.

Abych je uklidnil, prohlásil jsem, že vše bude v pořádku: „Buď je to záchranná brzda, nebo vlakový zabezpečovač.“ A taky, že hned jak se zeptám strojvedoucího, přijdu jim říct, co se stalo. Jenže sám jsem věděl, že ani jedna z těchto možností nebude ta pravá. Vlak totiž úplně nezastavil, ale z nízké rychlosti se znovu plynule rozjel.

Po vstupu na stanoviště, odkud strojvedoucí vlak řídí, jsem se zeptal: „Stalo se něco?“

„Naštěstí ne,“ odpověděl mi. „Víš, v koleji stála srna s malým kolouškem. Asi se nedávno narodil, ještě měl na srsti světlé pruhy.  Nemohl jsem je přeci přejet, tak jsem brzdil. No a na poslední chvíli srna uskočila doprava a koloušek na druhou stranu. Teď si určitě budou oba pamatovat, že po kolejích se nemá chodit.“ Usmál se…

Vrátil jsem se do vozu a vyprávěl celý příběh cestujícím, kteří na mě čekali s otazníky v očích.  Otazníky se změnily v úsměvy a děti začaly tleskat: „Hurá! Strojvedoucí je hrdina! Hurááá!“

A já jsem byl rád, že jezdím šelmou, která nejen nejrychlejší, ale taky hodná, protože dnes zachránila malého kolouška a jeho mámu před jistou smrtí.   

autor: František Tylšar