Asi to není nic nového, i dříve mne některé věci u ČSD v dobrém fascinovaly a jiné deprimovaly. Dnes je to podobné, ale toho k nechápání bude o hodně víc u Správy železnic než u mého 30letého zaměstnavatele. Samozřejmě kladně hodnotím nové nádraží Praha Bubny. Jenže přes globální oteplování bude v zimě chladněji než v srpnu a nádražím to bude pěkně profukovat, možná víc než na lecjaké zastávce. Jak jsme kdysi měli Zimního krále, teď máme Letní nádraží. Druhá věc je pro mne také k nechápání: Skvělé střešní průduchy umožňují na peronech mnou oblíbené denní světlo a Správa železnic se chystá na této architektonicky myšlenkově a esteticky skvělé střeše stavět jakýsi panelák pro administrativu a asi průduchy zakrýt a výhled veřejnosti zatrhnout. 

Skutečně, těch pár let, co mi tady po překročení průměrné délky dožití zbývá, tak tato státní instituce mi bude kazit klidné stáří. A to nejen bouráním historických železničních budov, mostů v pražské památkové zóně chráněné nejen ministerstvem, ale i UNESCEM. Vládl tady dost odpudivý režim, ale tolik zla ČSD za 34 let zdaleka nenadělala, vlastně jen pár zrušených tratí – a kolik železniční historie tady teď zmizelo za pár let! A to prý základní pravidlo stavebnictví není nebourat, ale pokud ano, tak jen když to nové bude hodnotnější architektura, tedy i estetičtější. A co dnes stojí u kolejí místo původní budovy docela často? Boudička připomínající spíše ubytovnu trestanců na Sibiři než železniční čekárnu. 
Jak se často mýlím, tak se patrně mýlím i ve všem v tomto článku, tak nebude patrně třeba reakce od některého milého kolegy, také dopisovatele.
Petr Rádl