Tak nějak pomyslně by se dalo říct, že skončila éra jednoho odborového zařízení na Moravě. Mluvím o Klubu železničářů v Brně, o zařízení, které žilo odborovým duchem volnočasových aktivit od roku 1948. Historie praví o začátcích v paláci Typos ve velkém sále, který dával prostor všem kulturním složkám, které postupně klub sdružoval. Nebylo to jen amatérské divadlo, ale bezpočet folklorních a hudebních těles, které se pod křídly klubu realizovaly.

Když se v roce 1961 rozpínavá Československá televize zmocnila i klubového sálu, odešel klub do azylu restaurace U Ševčíků, kde byl k dispozici rovněž sál. Po celou následující dobu až do roku 1990 se zde konaly zkoušky i vystoupení souborů a kroužků, které jsme znali pod názvy Tanečnica, Iskérka, Slováček, ReoTahity, Hanáček, dospělé soubory Slovácký krúžek, Hanácký soubor, Valašský soubor, taneční orchestr Doktor Swing, dechová hudba Dopravanka i symfonický orchestr a další. Mezi těmi dalšími byl i malý zájezdový kroužek, který měl jen omezené cestovatelské možnosti, ale přesto odvezl na zájezdech několik stovek železničářů.
Galakoncert v roce 1988, uspořádaný k 40. výročí klubu v Janáčkové divadle v Brně, uvedl ve dvou představeních na 400 účinkujících ze všech souborů. Scénarista Jaroslav Vavřík společně s režisérkou Alenou Vaňákovou v tomto jedinečném provedení netušili, že předvádějí to nejlepší z činnosti klubu vedeného panem Josefem Gazárkem.
Po roce 1989 se všechny soubory a kroužky osamostatnily a odešly do soukromého prostoru. Zbyl jen malý zájezdový kroužek. A ten pak se stal hlavní náplní další činnosti Klubu železničářů. Pro železničářskou veřejnost a jejich rodinné příslušníky organizoval vnitrostátní a zahraniční pobytové i poznávací zájezdy. Díky skupině „zájezdářů“ složených z vedoucích zájezdů a stevardů lehátkových vozů, procestovali v podstatě celou Evropu, a to ve svém volnu.
Doba postupně přinášela nové podmínky, z klubu se díky zákonným peripetiím stává cestovní agentura, a díky nepřízni vládců železnic se začaly projevovat i problémy s lehátkovými vozy. Pro značné nepochopení nutnosti podpory jakéhosi benefitu pro zaměstnance se po vzoru cizích železničních správ začínají na vozy uvalovat cenové zátěže v podobě poplatků za kilometry, problémy jsou i s financováním revizí a údržby, lehátkové vozy pomyslně zajíždějí do šturcu, aby zarostly plevelem a umřely rezem. Letadla začínají mít zelenou, Klub železničářů zastavil na konci své dráhy na návěsti stůj.
A tak se nabízí postesknutí – každý podnik se snaží dát pro své zaměstnance něco navíc, pekaři si upečou chleba, autobusoví dopravci si umožní levnější zájezd svém vozovým parkem, prostě každý něco nabídne k utužení kolektivu, vztahu k podniku kde pracuje.
U nás jdeme cestou k letadlům, je to rychlé, možná pohodlné, ale není to naše.
Jaroslav Vavřík