„Bagry do Sudoměřic vjely a milovanou stanici rozbouraly. Celou nám ji oškubaly. Zastávku z ní udělaly!” stojí ve smutečním oznámení, kterým se bývalí a současní zaměstnanci v pátek 29. května 2015 loučili se železniční stanicí Sudoměřice u Tábora. „Oznamujeme všem kamarádům a známým, že téměř po 150 letech nás 29. 5. 2015 opustila železniční stanice Sudoměřice u Tábora.”

Ještě týž den ráno projížděly vlaky železniční stanicí Sudoměřice u Tábora jako obvykle, výpravčí Hana Dohnalová (na snímku) už ale věděla, že po 144 letech bude poslední výpravčí, která v železniční stanici Sudoměřice u Tábora postaví vlakovou cestu. Jako poslední projel železniční stanicí Sudoměřice u Tábora rychlík 654 z Českých Budějovic do Prahy a po něm (7.30 h) začala výluka, po jejímž skončení (15.30 h) se ze stanice Sudoměřice u Tábora stala obyčejná zastávka na koridoru z Prahy do Českých Budějovic.
Výpravčí a signalisté naštěstí o práci nepřijdou, budou ale muset v obvodu PO Tábor dojíždět jinam, někteří až k Třeboni. Zastávka ale tak úplně neosiřela, ze stavědla č. 1 se zhruba na tři měsíce stalo Závorářské stanoviště 94. „Od teď jsou Sudoměřice u Tábora po dopravní stránce pouze závorářské stanoviště,” potvrdila systémová specialistka SŽDC, s. o., PO Tábor Blažena Součková. „Drátovody kolidovaly se stavebními pracemi, konkrétně s výstavbou protihlukových stěn, proto k ukončení činnosti železniční stanice došlo o několik měsíců dříve, než se původně plánovalo,” dodala.
Až do srpna, nebo do září budou vlaky mezi Chotovinami a Sudoměřicemi u Tábora (trať 220) jezdit po původním tělese bývalé Dráhy císaře Františka Josefa, teprve pak dojde k napojení nové přeložky, která zkrátí trať o cca 450 metrů. Poté se ze Sudoměřic u Tábora stane odbočka dálkově řízená z Chotovin. A tak tomu bude až do doby, kdy bude koridorově přestavěn úsek z Votic do Sudoměřic.
Na smuteční rozloučení bývalých i současných zaměstnanců a přátel stanice s železniční stanicí Sudoměřice u Tábora, které se konalo v pátek 29. 5. 2015 odpoledne, dorazilo přes padesát lidí, většinou bývalých zaměstnanců, kteří v této železniční stanici strávili podstatnou část svého profesního života. Na nápad uspořádat toto rozloučení přišel Rudolf Sirotek ze Správy sdělovací a zabezpečovací techniky Praha-západ (kterému s přípravami vydatně pomáhala bývalá signalistka Martina Kopřivová). Díky němu si každý z účastníků kromě vzpomínek odnesl i pamětní list. Po společném focení před budovou se přešlo do nedaleké Restaurace u nádraží, kde se u občerstvení a při hudbě vzpomínalo a povídalo až do pozdních večerních hodin.

Michael Mareš