Při letošní návštěvě slovensko-maďarského pomezí jsem si nechtěl nechat ujít po šestnácti letech zprovozněnou trať Zvolen – Šahy, kde byla částečně a posléze úplně zastavena osobní doprava v nechvalně známém „velkém“ únoru roku 2003. Od té doby neutuchaly protesty starostů kolem trati a hlavně lázeňského městečka v banskobystrickém kraji Dudinců. Do Dudinců byli jeden čas také posíláni čeští železničáři na KOP a to právě v době, kdy na trati byla trvale zastavena osobní doprava.

Termální lázně Dudince byly zřízeny poměrně nedávno, teprve v 50. letech 20. století. Od té doby zde vyrostlo lázeňské město v jakémsi „brazilském“ duchu, jakoby se zde vyřádil světoznámý architekt O.Niemeyer (1907-2012). Ten zde sice nic nepostavil, ale vyvolává to ten dojem. Lázně leží na rovině a cesty i stavby jsou jako podle pravítka, jsou zde moderní lázeňské domy z období brutalismu, ale i supermoderní kostel.
Vraťme se k trati Zvolen – Dudince – Šahy. Doprava na trati v úseku Šahy (Ipolyság) – Krupina (Korpona) byla zahájena již za časů Rakouska-Uherska 7. dubna 1899 jako župní uherská trať odbočující z tehdy páteřní tratě (otevřena 24. 9. 1886) Štúrovo – Šahy – Drégelypalánk – Balassagyarmat/Budapest/ – Ipolytarnóc – Lučenec (Losonc). Úsek Šahy – Drégelypalánk byl snesen v roce 1963, ale dle současných německých pramenů má být trať nově postavena již po roce 2021! No, nechme se překvapit. Úsek Krupina – Zvolen byl dostavěn za 1. Československé republiky 15. ledna 1925. Zahájení stavby v roce 1923 se osobně zúčastnil prezident ČSR T. G. Masaryk. Stavbu kupodivu provedly výhradně české (z Prahy) a moravské firmy (Brno, Ostrava), pouze na budovách se podílely firmy ze Slovenska (Bratislavy). Při stavbě tratě došlo i ke stávkám za účasti založených odborů.
Po projetí tratě a krátké návštěvy lázní Dudince jsem dojel do tč. úvraťové žst. Šahy. Na bývalém hraničním přechodu do Maďarska jsem chtěl obědvat v restauraci, kde mi bylo řečeno: „Nemůžete zde obědvat, čekáme zájezd, můžeme Vám jídlo pouze zabalit s sebou a ani pivo Vám nenatočíme, musíte si koupit plechovkové.“ Jelikož mi jiná možnost nezbývala, vzal jsem jídlo i pivo Zlatý bažant s sebou a snědl je na zemi před maďarskou autobusovou zastávkou jako spokojený bezdomovec. Poté jsem nastoupil do maďarského linkového autobusu jedoucího do Szobu, ale vystoupil jsem v zastávce Letkés, kde jsem přešel přes řeku Ipeľ-Ipoly po hraničním železném mostu zpět na Slovenko do obce Salka a odjel do Štúrova na poslední večerní EC 270 do Prahy hl. n, kde na mě počkal při zpoždění poslední vlak – flamendrák na Beroun. A tím letošní putování v této oblasti šťastně končí. (Hůře na tom byli při návratu KOPkaři z lázní Číž-kúpele, kterým nechali slovenští kolegové ujet v Bratislavě oba přípoje (EC i REX) na Prahu, takže strávili v Bratislavě několik hodin, ale to je jiná kapitola, dojeli nakonec v pořádku také).
A ještě poznámka na závěr. Nejen na trati Šahy – Zvolen i po zastavení osobní dopravy v roce 2003 byli ve všech stanicích ponecháni výpravčí i když jen pro řídkou nákladní dopravu, tento krok od ŽSR byl prozíravý a nedošlo tedy k nenahraditelnému poškození stanic vandalismem, myslím, že přes všechno negativní je na Slovensku o poznání větší sociální cítění od vedoucích železničních podniků, než v Česku.
Martin Kubík