(DOPLNĚNO O VÝKAZ VOZIDEL; POSLEDNÍ AKTUALIZACE textu 5. 6. 2022 v 22.30 h, přejděte na on-line reportáž) Když světlo světa spatřila nabídka na cestu žlutým „Jadranem“ z Prahy do Splitu a zpět, šlo o nabídku, jíž nelze odmítnout. Tím hlavní důvodem je skutečnost, že vlak jede letos přes Maďarsko opět v jiné trase, kterou jsem částečně absolvoval v roce 1964. Po odborné stránce si toho sice moc nepamatuji, coby strojvůdcovský vnuk jsem sice uměl hledat v jízdním řádu, ale detaily z průběhu cesty si nepamatuji. Nicméně i tak mi několik věcí utkvělo v paměti, respektive s odstupem času se doplnily.

V roce 1964 vypravoval ČEDOK do tehdejší Jugoslávie vlakové zájezdy na trase Praha – Split. Souprava byla sestavena z lehátkových vozů Bac, produkce Tatra Smíchov, doplněná o jídelní vozy, v nichž se cestující na směny stravovali (přesný čas nástupu na krmení, vymezený čas na krmení a alou ven, čekala už další skupina). Tehdejší personál JLV i po těch letech zaslouží obdiv. Zásoby musely být pro oba směry jízdy, ve Splitu se dala akorát dozbrojit voda, vařilo se na sporáku na uhlí…

V Bratislavě se jelo z „hlavnej“ stanice přes někdejší Filiálku, po starém železničním mostě do Rusovců a do Maďarska. Z Prahy se odjíždělo v nočních hodinách a jelo se přes Vysočinu nebo Českou Třebovou, to mne v tom věku skutečně nezajímalo. V paměti mi ovšem utkvěla denní jízda přes Maďarsko. Ta prakticky probíhala po letošní trase, z Hegyeshalom dolů na jih, k jugoslávské hranici.

Teprve mnohem později, v cestovatelském věku jsem dohledával, že ze Zagrebu jel vlak do Kninu přes dnešní Bosnu (via Bihač) a pak dál na jih. Tudy jezdila do Splitu většina dálkových vlaků, přes Ogulin jen něco málo.

Největším problémem byl nedostatek pití. O PETkách neměl v té době svět ani ponětí, většinou si každý vezl turistickou láhev nebo polní čutoru na jeden, dva litry vody, což v letním horku na tak dlouhou cestu nestačilo. Z jízdy maďarskou krajinou mi v paměti utkvěly studny s vahadlem nebo studny s rumpálem… Když to bylo možné, doplnili si cestující vodu při křižování…

V roce 1990 – po 26 letech a před nesmyslnou válkou v Jugoslávii – jsem si cestu přes Bosnu zopakoval. Sladce spící vlakem 1669 Beograd (19.05 h) – Split (8.10 h), zpět v bdělém cestovatelském stavu vlakem 826 Split (10.36 h) – Zagreb (19.05 h) – zdroj vagonWEB.

Tehdy bylo „málo dovolené“, takže projet se do Sarajeva, respektive Ploče a zpět už nešlo. A pak začala válka…, vracel jsem se v noci „letním“ vlakem přes Maďarsko do Bratislavy. Bohužel v dostupných podkladech podrobnosti nejsou, pravděpodobně po trase jíž se bude jezdit letos.

Po válce, po 18 letech, v roce 2004, se „pachatel“ vrátil na místo činu a využil NeFIPkové nabídky ČD na komerční vlak „Jadran expres“ jedoucí přes Ogulin… Tentokrát se „pachatel opět vrátí na místo činu“ a poskytne časopisu OBZOR „reportáž téměř ON-LINE“. Pachatel byl totiž před více než čtvrtstoletím účastníkem projektu ČD a Českého rozhlasu – „Dobré ráno z jedoucího vlaku“. Poslední takové vysílání se uskutečnilo dne 21.8.1995, v rámci oslav 150. výročí Dráhy Olomoucko-pražské pod názvem „Dobré ráno s Janem Pernerem“ aneb „Den poté“.

Miroslav Zikmund, spolupracovník Obzoru

Sledujte on-line reportáž Miroslava Zikmunda v rubrice Cestujeme s Obzorem